Ministerstvo obrany » Zpět na předchozí stránku » Ženista

Ženista

Když velitel 1. ženijní výcvikové základny v Litoměřicích hodnotí před shromážděním všech vojenských profesionálů a občanských zaměstnanců uplynulé výcvikové období, vyjádří u každé z odborných služeb lakonicky stručnými větami nejdříve své stanovisko, poté vyjmenuje všechny vojenské profesionály a občanské pracovníky, jejichž práce ve zmíněném oboru si cení nejvíc. Kritických výtek je v jeho referátu málo. Plukovník Jaroš viditelně spoléhá na pochvalu a pozitivní příklad. Nemusí říkat, že svou práci má rád. Cítíte to z formulací v jeho vystoupení. V jedné chvíli se uprostřed svého vystoupení zahledí do sálu a řekne: „Jsem rád, že s takovými lidmi mohu pracovat a velet jim.“

* * * * * * * *

Pane plukovníku, jak to přišlo, že jste se stal ženistou?

Ten první impulz vzešel asi od táty, který byl stavařem. Vyrůstal jsem v Kozlanech u Náměště nad Oslavou - to je nejkrásnější vesnička na Vysočině - a pomáhal jsem mu s opravou domu. Člověk se přitom naučil spoustu věcí. Když jsem se v patnácti letech rozhodl, že půjdu na vojnu, usměrnil můj výběr na Vojenskou střední odbornou školu v Martině. Kromě stavařiny jsem měl najednou před sebou spoustu zajímavých profesí a odborností.

A kterou z nich jste si tedy vybral vy?

Každého kluka přitahují trhací práce, ale studovat musíte všechno. Naučili jsme se těžit dřevo, řezat trámy, stavět dřevěné mosty. Dnes děláme většinou pontonové. Každý druhý rok je nedaleko odtud sestavujeme společně s německým ženijním praporem z Dassau před očima pozvané veřejnosti. Líbí se to každému. Ty nádherné mosty, to byl asi důvod, proč jsem se stal ženistou. Vystudoval jsem velitelský směr, ale třináct let jsem byl technikem. Nevadilo mi to. Alespoň jsem díky tomu dokázal správně posoudit jejich připomínky. Ovšem klobouk dolů před logistiky, to je složitější záležitost.

Po absolutoriu na vyškovské vysoké škole jste jako poručík a velitel čety nastoupil do Litoměřic k tehdejší 51. ženijní brigádě. A zůstal jste tady dodnes. Co byste řekl na adresu těch, kteří se chtějí dát k „vašim“ ženistům?

Každému vřele doporučuji, aby se stal ženistou. Je to náročná, ale zajímavá práce. Důležité je, aby ji chtěl dělat srdcem, aby se mu líbila. Pak už jenom stačí, aby navštívil některé rekrutační středisko.

Co se během té vaší pětadvacetileté služby změnilo?

Zřejmě vás zklamu. Naše ženijní technika se příliš nezměnila. Výkonnější jsou některá speciální vozidla, mezi inteligentní zbraně, jak říkáme, se zařadily miny a minový materiál a zejména během služby v zahraniční mírové misi člověk opravdu žasne, čeho je možné v tomto záludném oboru dosáhnout. Ale po vlastních zkušenostech právě z práce na hlavním velení NATO v Sarajevu i ze zmíněné spolupráce s německými ženisty vím, že se naši kluci zahraničním kolegům přinejmenším vyrovnají. Nemáme se za co stydět, jsme na tom naopak velice dobře. Naši přátelé mají o poznání modernější techniku, ale to je záležitost finančních prostředků a ekonomiky.

Jaký je konkrétně zájem o službu u vaší základny?

V regionu je o službu u nás poměrně velký zájem. Vypisovali jsme nedávno konkurz na místo velitele čety a přihlásilo se osm zájemců. Podle mého názoru se díky různorodosti, kterou ženijní služba jako celek představuje, může najít spousta zájemců o službu v armádě.

Mimochodem, jak jsou na tom dnešní ženisté s fyzickou zdatností?

Povodně ukázaly, že dobře. Fyzická a psychická připravenost je důležitá pro každého profesionála. Když máte skrytě položit minové pole, plazit se sto metrů s desetikilogramovou minou v každé ruce, určitě nejde o nic snadného.

Máte před sebou hodnocení uplynulého výcvikového období, vystoupení vašich podřízených při likvidaci následků mohutných záplav a povodní. Byl jste s jejich nasazením spokojen?

Od té doby, co mi 11. srpna večer zazvonil v bytě telefon a sešel jsem se s hlavními funkcionáři základny v kasárnách, jsme se nezastavili. Vojáci základní služby byli v té chvíli ještě doma, jak jim to dovoluje předpis, ale hotovostní služba fungovala. A pak se všechno rozjelo naplno. Jak jsme pracovali? Můžu vám ukázat pí-.semná poděkování, která mi dodnes přicházejí z postižených oblastí.

Kolik mostů ženisté zatím postavili?

V současné době už stojí většina z potřebných jednapadesáti mostů. Na tomto místě je ale třeba zdůraznit, že je to zásluha především 11. ženijního pluku a 2., 4., a 7. ženijního praporu pozemních sil.

Jak jste vojáky základní služby vaší základny ocenil?

Vyčleněné finanční prostředky jsem rozdělil jednotkám. Velitelé rot vědí nejlíp, jak kdo pracoval. Oceňují své podřízené podle výkonu. Obsluhy ženijní techniky nebo velitelé družstev dostali třeba devět tisíc korun, ti méně aktivní pět set. Přidělené částky jako velitel kontroluji, ale ještě se mi nestalo, abych při jejich schvalování zjistil, že došlo k omylu.

Měli jste v sestavě také záložníky?

Jenom jednoho, litoměřického kaplana Václava Hurta, který je mým osobním přítelem. Když zjistil, co se děje, přišel, řekl, dej mi techniku a nějaké lidi, a odjel do Nových Kopist, kde to bylo nejhorší. Toho jsem si velice vážil.

Při povodních se o postavení ženijního vojska hodně diskutovalo. Nejednou také zaznělo, že by vás mělo být víc. Slyšel jsem, že jste se tím zabýval hned po návratu z jazykového kurzu.

Nejde o moje myšlenky. Společně s náčelníkem ženijního vojska plukovníkem Trkalem a plukovníkem Němečkem z brněnské Vojenské akademie jsme před loňskými Vánocemi navštívili náměstka ministra obrany pana Škopka a mluvili pochopitelně zejména o reformě ženijního vojska. Po povodních se pohled každého z nás jistě změnil, je ale zřejmé, že nepůjde ani tak o radikální změny počtu ženistů ve vztahu k počtům příslušníků AČR, jako o strukturu, organizaci ženijního vojska a také o jeho techniku. Chceme, aby mohl být i ženista hrdý na svou „zbraň“.

Mohl byste být konkrétnější?

Například mě napadá, že nemáme žádné vozidlo s navijákem a starší typy byly zrušeny. Pokud jde o organizaci, přikláním se k těm názorům zkušených ženistů, kteří hovoří o ženijní brigádě, v níž by pochopitelně neměl chybět mostní prapor. Povodně ukázaly, jak jsou naši kluci zruční a jak rychle se učí, byla radost se na ně dívat. Bohužel nám chybějí těžké mostní soupravy a odborníci, kteří by to s nimi uměli.

S jakými změnami se tedy budete muset od dubna příštího roku vyrovnat?

Budu stručný. Ke změnám u nás zřejmě dojde - vzhledem k nutnosti dokončit běh pravidelných kurzů - až od prvního července. Ženijní výcvikové středisko, které v kasárnách vznikne, bude mít podobný cíl jako základna - přípravu ženijních specialistů. Oproti dnešním počtům bude muset odejít sedm občanských zaměstnanců a deset vojáků z povolání.

Jste mužem praxe. Měl byste ze zkušenosti s mladými absolventy nějaké připomínky k přípravě ženistů na vojenských školách?

To bych nechal pedagogům a odborníkům vzdělávacích institucí, kteří mají podle mne výborný přehled a jsou natolik fundovaní, že dokážou na nové požadavky reagovat.

Co čeká základnu v nejbližší a vzdálenější budoucnosti?

Dokončujeme pomoc v Litoměřicích, Terezíně a Nových Kopistech, jsme už ale zase především výcviková základna, musíme tedy úspěšně pokračovat v přípravě řidičů a specialistů ženijního vojska. Máme velice schopné velitele i učitele a jsem rád, že to umějí tak, jak to umějí. Věřím, že po přerušení způsobeném povodněmi bude pokračovat i naše spolupráce s německými ženisty a v budoucnu i s ženisty slovenskými, polskými a maďarskými. Máme takový sen. Postavit znovu u slovenské Iži pět set šedesát metrů dlouhý most přes Dunaj. Proč bychom se neměli pokusit takový sen uskutečnit? Věřím, že se nám to podaří. To budou ženijní Vánoce, jak se říká.

Nedávno rozvířil hladinu veřejného mínění hanlivý článek o počínání vojáků z povolání ve vašich kasárnách v době povodní. Věty o za-.tuchlé atmosféře, pití do němoty, rozkrádání humanitární pomoci, nečte se to dobře.

Ten článek mě mrzí, protože znehodnotil práci tisícovky lidí a nakonec i celé AČR. Vojáci naší základny sváželi ohrožené občany ze zatopených oblastí, zachránili kolem sedmdesáti lidských životů nejednou s nasazením těch vlastních, dlouhé noci nespali, zpevňovali hráze, stavěli mosty. Nesetkal jsem se s jediným případem, kdy by odmítli někam jít nebo něco udělat. Naopak, iniciativně se vrhali tam, kde jich bylo nejvíc zapotřebí. O to víc mě mrzí, že se to někdo pokusil v tisku znehodnotit. V tom hektickém období mohlo k některým prohřeškům dojít, v žádném případě však neměly charakter trestného činu a takovou podobu, jak to dotyčný ve svém článku vylíčil. Cítil jsem se tím článkem velice dotčen.