Plukovník gšt. Ing. Vladimír Trněný

Použití armád v mírových operacích po roce 2000
(Zkušenosti a další perspektivy)

Obhajoba závěrečných prací před zkušební komisí bývá vyvrcholením studia v operačním velitelském kurzu GŠ na Vojenské akademii v Brně. Jedním z úspěšných absolventů je výše jmenovaný důstojník, který patřil k nejaktivnějším příslušníkům učební skupiny. Není možné publikovat práci v plném rozsahu, je však reálné, a pro vojenskou veřejnost žádoucí, aby závěry práce nebyly zapomenuty, ale naopak – mohly sloužit k inspiraci vojenských praktiků, teoretiků a vědeckopedagogického sboru ve vojenských školách a vědeckých pracovištích.

V historickém kontextu byly armády jedním z faktorů, ovlivňujících proces světového vývoje. Sehrávaly úlohu nástrojů v rukou politiků vždy tam, kde nebylo dosaženo politického konsensu, či názory a požadavky jedné ze stran byly iracionální a politicky v daném kontextu neřešitelné. Tím se stávaly armády násilnými prostředky k prosazování politické vůle. V současném období slouží armády opět politikům a jejich použití je závislé na politických rozhodnutích. Z tohoto pohledu je možno mezi minulostí a přítomností či budoucností položit rovnítko.V čem spočívá změna v postavení armád?

Především v realitě současného světového vývoje. V minulosti, a to i nedávné, armády ve většině případů plnily úkoly destruktivního charakteru. Nyní či v budoucnosti, z pohledu řešení globálních problémů, musíme nutně požadovat po armádách změnu jejich poslání směrem, aby se staly stabilizujícím faktorem, lépe však konstruktivním nástrojem v rukou politiků, směřujícím k zabezpečování míru a stability světového vývoje. Je zcela přirozené, že se změnou strategického prostředí, ovlivněného rozpadem bipolárního světa, zaznívají hlasy, vyzívající ke zrušení armád jako takových. Prý jich již není potřeba. Tento názor nesdílím.

Rád využiji úvodního motta z učebnice UN-NORDIG: “Vojáci nejsou předurčení k tomu , aby udržovali mír, ale pouze vojáci jsou schopni tento úkol plnit.”

Jedná se o motto problematické, nicméně plně vyjadřuje realitu současného světa a mé vlastní myšlenkové pochody.

Z hlediska provedených analýz a hodnocení současného světa jednoznačně vyplývá fakt, že svět je zmítán rozpory a krizovými situacemi. Nejedná se však o situaci novou, protože krize a rozpory jsou původním jevem vývoje. Propuknou v plné síle tehdy, když se vymknou kontrole. Zvládnout je, znamená mít k dispozici legální a legitimní prostředky k jejich řešení. Nezbytnou podmínkou k zachování bezpečnostního prostředí v této situaci je přijetí takového systému stability, který by předvídal budoucí realitu, tzn. přizpůsoboval dnešní realitu realitám zítřka. Současná situace je však typická svým opožďováním za vývojem. To znamená, že instituce, které by měly formovat vývoj se naopak, díky vysoké dynamice vývoje, přizpůsobují novým požadavkům, byť by tomu mělo být naopak. To vše výrazným způsobem ovlivňuje nejen formování směru vývoje, který za těchto podmínek může být definován pouze přípustnými parametry a obecným směrem, ale i možnostmi organizací a institucí tento vývoj ovlivňovat, včetně možností řešit krizové situace.

 

Mírové operace - operace na podporu míru

Dosavadní zkušenosti z vývoje opravňují k názoru, že existuje poměrně široká škála prostředků, prostřednictvím kterých lze udržovat stabilitu součastného bezpečnostního prostředí. Jedná se především o diplomatická preventivní a postkonfliktní opatření, pomocí nichž však lze řešit i situace konfliktní. Charakteristickým rysem uvedených opatření je zejména komplexnost používaných forem, působících v zájmu podpory a naplnění stanovených cílů a to včetně použití ozbrojených sil.

V tomto okamžiku si můžeme položit otázku proč použití ozbrojených sil za situace, kdy se jedná o prevenci konfliktů, budování či utváření míru? Ozbrojené síly jsou převážně určeny svým charakterem ke zlomení odporu a destruktivním činnostem. Jsou prostředkem v rukou těch, kterým se již nedostává diplomatických argumentů a rozhodli se prosazovat svou vůli násilnými prostředky. Že by najednou změna? Místo role ničitele hovoříme o roli mírotvůrce. V tom je zřejmý rozpor. Abychom byli schopni posoudit a pochopit tuto novou roli ozbrojených sil (armád) v součastném a budoucím období, je nutno odpovědět na celou řadu otázek. Zejména však jaké je místo, charakter, postavení, úkoly ozbrojených sil a cíle v rámci realizace mírových operací či operací na podporu míru. Přitom je nutné opětovně zdůraznit, že se nejedná o změnu charakteru použití ozbrojených sil (armád), ale o rozšíření jejich úkolů. Tento specifický úkol je především reakcí na realitu součastného světa a tím i na vytváření potřeb k zabezpečení jeho vývoje.

Mírové operace první generace

Použití ozbrojených sil v mírových operacích není problematikou novou, neznámou. První ozbrojené jednotky charakteru udržování míru byly použity následně po krizi v Suezu v r. 1956. Jednotky byly specifikovány jako “pohotovostní síly OSN”. V průběhu vývoje byla na základě zkušeností postupně formována pravidla použití ozbrojených sil v mírových operacích. Jednalo se především o zkušenosti z misí UNTSO (Izrael - Sýrie), UNMOGIP (Indie - Pákistán) UNIFICYP (Kypr), UNIFIL (Libanon) a UNEF I.II (Izrael - Egypt). Vývojový trend mírových operací byl ovlivněn mnoha faktory, především však realitou bipolárně děleného světa.

Stručný souhrn základních charakteristik mírových misí, které obecně označujeme misemi první generace, je následující:

• Mírové operace byly realizovány na základě kapitoly VI. Charty OSN. Nejsou sice v kapitole VI. přímo vymezeny, nicméně jsou jednou z forem řešení krizí a krizových situací v článku uvedených.
• Těžiště mírových operací připadá na řešení konfliktů mezi státy, byť byla řešena také celá řada vnitrostátních konfliktů.
• Je možno položit rovnítko mezi pojmy mírová operace a použití ozbrojených sil. Především proto, že mírové operace sledovaly výhradně naplnění vojenských cílů.
• Základními typy realizovaných operací byly klasické mírové operace, plnící úkoly s využitím vojenských kontingentů a pozorovatelské mise používající pozorovatele.
• Ozbrojené síly v mírových operacích měly charakter multinárodních vojenských kontingentů, které působily v misích s lehkou výzbrojí určenou pouze k vlastní sebeobraně.
• K základním principům použití vojenských sil v mírových operacích patřilo :

• dosažení souhlasu stran v konfliktu;
• nestrannost přístupu;
• minimum použití síly.

 

Mírové operace první generace vycházely z reality bipolárního dělení světa. Tato skutečnost jednoznačně ovlivnila skladbu, úkoly a cíle mírových operací. Nutnost dosažení konsenzu v Radě bezpečnosti OSN často vyústilo v přijímání kompromisních řešení, která se často ukázala jako málo efektivní a funkční. Velkým problémem bylo taktéž dlouhé časové rozpětí mezi nutností přijmout opatření a jejich skutečnou realizací.

Mírové operace byly jednoznačně zaměřeny na postkonfliktní řešení krizí formou mírového monitorování realizace přijatých dohod, bez možnosti použít vynucovacích opatření. (Pouze v jednom případě - mise ONUG - Kongo - bylo použito jednotek plnících úkoly charakteru vynucování míru). I přes uvedené problémy mírové operace první generace zcela jistě sehrály pozitivní úlohu při vytváření stability bezpečnostního prostředí. V mnoha případech sice docílily pouze konzervaci stavu, nicméně vytvořily podmínky pro následná politická a diplomatická řešení. Etapa mírových operací první generace je datována přibližně do konce 80. let a úzce souvisí s rozpadem bipolárního světa a formováním nového bezpečnostního prostředí.

Mírové operace druhé generace

Počínaje přelomem let 1989-90 nastává změna v charakteru mírových operací a koncepce použití ozbrojených sil při jejich realizaci. Jedná se o reakci na změnu podmínek a faktorů, formujících vývoj bezpečnostního prostředí, a tím i stanovení priorit při řešení krizí a krizových situací. Do popředí vystupují především dlouhodobě neřešené nebo konzervované problémy, spojené s bojem za národní identitu, často podbarvené územními nároky a provázané náboženskými problémy (viz situace v Bosně a Hercegovině). V této souvislosti se jedná především o vnitrostátní problémy a krize, při jejichž řešení jsou průvodními jevy hroucení státních institucí, politického a právního systému nebo jejich paralýza. Hlavními obětmi bývají zpravidla civilisté, kterých je oboustranně zneužíváno k dosažení pochybných cílů. Největším nebezpečím těchto vnitrostátních krizí je potom jejich možná eskalace na regionální úroveň, provázená hromadným exodem obyvatelstva. V čem tedy spočívají změny?

• Jejich právní rámec je dán kapitolami VI, VII. a VIII. Charty OSN.
• Mírové operace jsou svým charakterem multifunkčními operacemi, sledujícími nejen vojenské, ale i civilní a humanitární aspekty. Jsou a budou svým charakterem na rozdíl od operací první generace komplexnější, protože musí zabezpečit řešení celého spektra problémů. Počínaje budováním státního a právního systému, přes výstavbu infrastruktury, konče nezbytnou humanitární pomocí postiženému obyvatelstvu.
• Dosavadní zkušenosti prokázaly, že především vnitrostátní konflikty, charakteristické latentními spory mezi etnickými skupinami, jsou těmi, které nejvíce ohrožují bezpečnost a to nejen na subregionální, ale i na regionální, případně globální úrovni (viz situace Jugoslávie). Součastně jsou z hlediska podmínky zachování státní suverenity i nejsložitějšími z hlediska jejich řešení. Souběžně je však potřeba zaměřit pozornost na možnost vzniku mezistátních krizí a problémů.
• Základní operace realizované v rámci nové koncepce jsou následující :

• klasické mírové operace k udržování míru;
• humanitární operace;
• preventivní opatření;
• vynucovací opatření.

• Vojenské síly v mírových operacích mohou být vyzbrojeny a vystrojeny takovými druhy materiálu, které jim umožní provádět i vynucovací opatření v souladu s cíly operace a stanoveným mandátem, pokud to bude nezbytné. Taktéž jejich možné posílení o letecké a námořní síly umožní komplexní působení v naplnění cílů operace.
• K základním principům použití vojenských sil v mírových operacím patří:

• Dosažení souhlasu stran v konfliktu. Není podmínkou v situacích kolapsu politické infrastruktury.
• Nestrannost přístupu.
• Použití síly není limitováno vlastní sebeobrannou. Může být realizováno k prosazení a vynucení podmínek stanovených v mandátu.

 

Z porovnání mírových operací první a druhé generace je možné učinit následující dílčí závěr. Došlo k podstatnému kvalitativnímu posunu v chápání mírových operací a jejich možností ovlivňovat vývoj bezpečnostního prostředí. V čem lze spatřovat základní kvalitativní přeměny?

• Změna priorit. Vnitrostátní konflikty jsou větší hrozbou pro zachování bezpečnosti vývoje než konflikty mezistátní a také složitější co do možností je ovlivňovat a řešit.
• Zvýšení aktivnosti opatření. Přesun pozornosti na sféru prevence konfliktů formou preventivních opatření, která umožní stabilizaci situace s relativně nižším potenciálem (podpořené rozmístěním vojenských sil) ve srovnání s nutností jejich řešení v rozvinutých etapách. Posun od pasivního porovnání a hlášení k aktivnímu výkonu, včetně prosazování realizace úkolů s použitím vojenské síly.
• Zvýšení komplexnosti působení, spočívající v chápání zabezpečit komplexní pomoc směřující k obnově politické, ekonomické a humanitární struktury, nezbytné k realizaci mírového vývoje. V pojetí použití vojenských sil zahrnuje pozemní, letecké a námořní komponenty.
• Změna postavení vojenských sil v mírových operacích. Úkolem vojenských sil je zajistit bezpečnost prostředí, a tím vytvořit podmínky pro působení diplomatických a humanitárních aktivit. Změna charakteru výzbroje umožní využít sílu k podpoře a naplnění cílů operace. Vojenské síly již nejsou samostatnou součástí operací, nýbrž jedním z jejich prvků.

 

Místo mírových operací ve spektru vojenských činností

Jednou z podstatných složek, působících v mírových operacích, jsou ozbrojené síly. Jejich základními charakteristikami jsou akceschopnost, organizace, centralizace velení, komplexnost a rychlá dosažitelnost. To vše je předurčuje k plnění variantních úkolů, včetně jejich použití v mírových operacích. Pokud hovoříme o vazbě vojenské síly – mírové operace z pohledu reality zapojení ozbrojených sil v mírových operacích, potom musíme nejdříve objasnit vztah mírové operace – ozbrojené síly z hlediska úkolů plněných ozbrojenými silami.

Pokud vezmeme v úvahu obecný rámec úkolů (mimo stanovení priorit současného a budoucího vývoje), k jejichž plnění jsou ozbrojené síly předurčeny, můžeme je charakterizovat následovně :

• Úkoly v národní odpovědnosti. Vojenské síly musí být schopny plnit požadavky národních zájmů, počínaje poskytnutím humanitární pomoci a vojenskými asistencemi, konče vedením válečných operací v zájmu obrany a ochrany teritoria vlastního či spojeneckého v rámci koalicí.
• Válečné úkoly. Stav při kterém jsou vojenské síly využity k vedení vojenským, bojových operací za použití bojových (válečných) metod a forem. Obecně se jedná o stav, kdy se vojenské síly stávají násilným prostředkem (nástrojem) k prosazení politických cílů. Jejich zadáním ve strategické úrovni bude především subjekt působení a cílový stav. Tzn. nepřítel a dosažení vítězství.
• Neválečné operace. Neválečné operace jsou operacemi, při nichž je využíván potenciál vojenských sil k řešení mírových a konfliktních situací, sahajících až do spektra války, to vše s využitím mírových a válečných metod a forem plnění úkolů. Rozdíl mezi válečnými operacemi a válkou spočívá především v definovaných cílech a označení subjektu zájmu. V obecné rovině zahrnují:

- Humanitární operace. Jsou operacemi k podpoře humanitárních programů. Cílem operací je využití ozbrojených sil na řešení problémů vyplývajících z ekologických, přírodních či uměle vytvořených katastrof. Nebo tam, kde existují reálné hrozby ohrožující lidské životy, či ztráty na majetku.
- Nebojové evakuační operace. Jsou operacemi, které zabezpečují evakuaci civilních osob z prostorů krizí, konfliktů nebo války. Evakuační operace mohou také zahrnovat otázky převzetí uprchlíků a jejich přemístění do bezpečných prostorů.
- Vojenskou pomoc. Zahrnuje podpůrnou činnost na základě požadavků vlády, regionálních nebo lokálních představitelů státní moci.

• Mírové operace jsou operacemi určenými k udržování míru a mezinárodní bezpečnosti. Cílem je řešení konfliktních situací nebo jejich předcházení, a to především prostřednictvím diplomatických aktivit, podporovaných vojenskými silami. Základní princip spočívá v přítomnosti třetí, nezaujaté a nezávislé strany v konfliktu, která svou přítomností může ovlivnit urychlení mírového procesu a omezit negativní působení na populaci. Zahrnují celou řadu opatření a forem působení, jejichž konkrétní rozbor bude dále uveden. Z hlediska struktury vojenských činností můžeme charakterizovat mírové operace jako součást neválečných operací. Rozsah plněných úkolů v mírových misích však bude užší.

 

Rozdíly mezi válkou a mírovými operacemi

Pokud se hodnotí mírové operace jako součást neválečných operací, bylo by třeba specifikovat to, co nás k tomuto názoru opravňuje. Válečné i mírové operace využívají společný komponent, kterým jsou ozbrojené síly, používající bojových metod a forem plnění úkolů. I v rámci mírových operací je možné použít sílu k prosazení úkolů a působení ozbrojených sil může být komplexní (pozemní, vzdušné i námořní síly). Kde je tedy mezi nimi hranice, proč nejsou mírové operace válkou a čím se od války odlišují?

Rozdíl spočívá v následujících kritériích:

• Zadání. V případě války vydává zadání pro vojenské síly vláda nebo koaliční rada v rámci obrany koalice, pro mírové operace vydává zadání Rada bezpečnosti OSN. Zadání je vyjádřeno mandátem. Rada bezpečnosti OSN může delegovat pravomoci na regionální organizaci např. OBSE.
• Označení nepřítele. Ve válce je nepřítel jednoznačně definován, v mírových operacích není určen. Tato podmínka vyplývá ze statutu nestrannosti vojenských sil v mírových operací.
• Dosažení cílového stavu. Ve válce bude porážka nepřítele a dosažení vojenského vítězství, v mírových operacích cílovým stavem bude vytvoření příznivých podmínek pro mírový vývoj.
• Prostředky působení. Prostředkem k naplnění cílového stavu ve válce bude především použití vojenské síly, v mírových operacích prostřednictvím diplomatických cest. Jsou preferovány diplomatické prostředky před vojenskými. Vojenská síla podporuje svou přítomností mírový proces.
• Použité metody a formy plnění úkolů. Ve válce používají ozbrojené síly bojové metody a formy plnění úkolů, v mírových operacích mírové metody a formy plnění úkolů, které se prolínají s bojovými v případech, kdy je k tomu opravňuje mandát a charakter sil. A to pouze na dobu nezbytně nutnou.
• Souhlas. Souhlas stran v konfliktu s rozmístěním nestranných vojenských sil je specifikou pouze v případě mírových operací.

Válka a mírové operace mají v průniku dva shodné faktory. Použití vojenských sil a možné použití shodných bojových metod a forem plnění úkolů. Ve stěžejních kriteriích se však výrazně odlišují. Rozdíl spočívá ve stanovení cílového stavu, použitých prostředcích, označení nepřítele, zadání a dosažením souhlasu stran v konfliktu. Redukováním uvedených rozdílů dosáhneme následujících odlišností mezi válkou a mírovými operacemi. Ty spočívají:

• Ve stanovení mandátu. Mandát neoznačuje nepřítele, a tím je dána i základní podmínka k dosažení statutu nestrannosti působení vojenských sil.
• V cílovém stavu. Dosažení stabilní dohody a stabilní situace je důležitější než dosažení vojenského vítězství.
• V souhlasu stran v konfliktu. Dosažení souhlasu ve strategické a operační úrovni je nezbytné k efektivnímu působení vojenských sil.

 

Použití vojenských sil v mírových operacích

Použití vojenských sil v mírových operacích je přímo ovlivněno dosažením obecného cíle mírových operací, konkrétních úkolech v prostoru misí a zvolených formách. Z hlediska charakteristiky mírových operací druhé generace je možné zaregistrovat evidentní snahu zvýšit schopnost řešení krizových situací a rozšířit možnosti ovlivňovat mírový vývoj. To se promítá i do postavení vojenských sil v mírových operacích formou ovlivňování jejich charakteru a obsahu plněných úkolů. Objasnění použití a postavení vojenských sil v mírových operacích je předmětem této kapitoly.

Vztah mírové operace - vojenské síly

Specifikace mírových operací ve spektru vojenských činností byla řešena v předcházející kapitole prostřednictvím vztahu vojenské síly – mírové operace. Vztah mírové operace – vojenské síly je podstatným k objasnění postavení vojenských sil v mírových operacích. Obecně jsou mírové operace charakterizovány jako multifunkční operace, zahrnující celou řadu komponentů, včetně vojenských sil, jejichž realizace vychází z kapitol VI; VII; a VIII.; Charty OSN. Základní dělení mírových operací je následující:

• Operace na udržení míru - nebo k udržení míru.
• Operace na vynucení míru - nebo k vynucení míru.
• Operace na vytváření míru - nebo k vytváření míru.
• Operace na nastolení míru - nebo k nastolení míru.
• Předcházení konfliktů.
• Humanitární operace.

Jednotlivé operace spojuje cíl, kterým je dosažení dlouhodobého stabilního prostředí, zabezpečujícího mírový vývoj. Vzájemně se odlišují především uplatňováním metod a forem vedoucích k naplnění cílového stavu. Která (které) z uvedených operací bude nakonec zvolena k řešení situace, závisí především na stavu prostředí, ve kterém bude realizována. Stav prostředí je tedy rozhodujícím faktorem, který ovlivní rozhodovací proces.

Použití vojenských sil v mírových operacích se předpokládá realizovat dvěmi základními formami, kterými jsou UDRŽOVÁNÍ MÍRU a VYNUCOVÁNÍ MÍRU. Jejich volba bude opět ovlivněna stavem a podmínkami v prostoru mise (prostředí), které ovlivní charakter, složení a úkoly vojenských sil.

Stručná sumarizace již uvedeného je následující:

1. Vojenské síly jsou nedílnou součástí mírových operací a mohou být využity k podpoře diplomatického úsilí v celém spektru realizovaných opatření.
2. Míra použití vojenských sil bude narůstat v závislosti na nutnosti prosazovat diplomatické úsilí.
3. Nutnost vynucovat realizaci diplomatického úsilí ovlivní charakter, výzbroj, složení a úkoly vojenských sil.
4. Vojenské síly budou v mírových operacích použity k udržování míru nebo vynucování míru.

 Udržování míru a vynucování míru

Udržování míru a vynucování míru jsou formami vedení mírových operací za použití vojenských sil. Obě formy slouží k dosažení shodného cílového stavu, avšak odlišnými přístupy k jeho naplnění. Rozhodnutí, zda vojenská operace bude mít charakter UDRŽOVÁNÍ MÍRU nebo VYNUCOVÁNÍ MÍRU je nutné učinit na základě analýzy situace, v návaznosti na podmínkách prostředí, stupni souhlasu stran v konfliktu a jejich společnému postoji k realizaci mírového procesu. Pokud jsou vytvořeny příznivé podmínky a zájem stran v konfliktu na dodržování uzavřených dohod a smluv je evidentní, lehce vyzbrojené síly k udržování míru mohou být dostatečným garantem, zabezpečujícím naplnění mírového procesu. Avšak tam, kde existuje oboustranně nízká míra úsilí stran v konfliktu plnit podmínky mírového procesu, nebo je mírový proces ignorován či situace je značně destabilizována, bude nezbytné použít síly k vynucování míru. Udržování a vynucování míru mají řadu shodných charakteristik, souběžně se však navzájem odlišují. UDRŽOVÁNÍ MÍRU je forma, která vychází a navazuje na operace první generace, kdežto VYNUCOVÁNÍ MÍRU je formou novou, která reaguje na nutnost řešení problémů současného bezpečnostního prostředí.

Spojující, shodné znaky

• Mandát. Udržování míru a vynucování míru jsou realizovány na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN v souladu s kapitolami VI. a VII. Charty OSN. Jejich řízením mohou být pověřeny regionální organizace na základě delegování pravomocí ze stupně Rady bezpečnosti OSN dle kapitoly VIII. Charty OSN (např. OBSE).
• Shodný cílový stav. Cílovým stavem obou forem je vytvoření příznivých podmínek pro činnost ostatních součástí mise a podpora podmínek pro mírový vývoj v konfliktním prostoru.
• Nestrannost přístupu. Nestrannost přístupu vůči stranám v konfliktu je jednou ze základních podmínek úspěšnosti operací. Je dána neoznačením nepřítele v operacích.
• Komplexnost působení. Spočívá v možnosti souběžného působení pozemních, vzdušných a námořních sil v operacích.

Rozlišující, rozdílné znaky

Souhlas stran v konfliktu. Pro udržování míru je dosažení souhlasu stran v konfliktu prioritní podmínkou realizace. Bez souhlasu nelze udržování míru realizovat. V případě vynucování míru není dosažení souhlasu nezbytnou podmínkou. V zájmu zachování míru může být vynucování míru realizováno bez souhlasu stran, zejména za situací, kdy z důvodu kolapsu vládních a státních institucí není reálné souhlas získat. Používané metody a formy. Udržování míru vzhledem ke svému charakteru, výzbroji a úkolům používá převážně mírové metody a formy plnění úkolů. Jejich použití je ovlivněno především stavem prostředí, charakteristickým, vstřícným přístupem stran k realizaci a plnění úkolů uzavřených dohod a smluv. Vynucování míru používá vynucovací, bojové metody a formy plnění úkolů a to zejména tam, kde neexistuje ochota stran (strany) plnit závazky dohod nebo mandátu.

Výzbroj. Síly k udržování míru jsou lehce vyzbrojeny. Výzbroj je určena pouze k vlastní sebeobraně. Oproti tomu jednotky vynucování míru disponují takovým druhem výzbroje, který jim umožní realizovat bojové (válečné) techniky v zájmu vynucení plnění úkolů s ohledem na výzbroj stran v konfliktu. Použití síly. Jednotky k udržování míru používají sílu pouze k sebeobraně. Jednotky k vynucování míru mimo použití síly k sebeobraně musí být schopny použít sílu k vynucení plnění úkolů a to pouze na dobu nezbytně nutnou.

 

Operace k udržování míru

Operace k udržování míru jsou operacemi s dlouhodobou tradicí. Počátky jejich realizace spadají do roku 1956. Zcela určitě je na místě otázka, proč se předpokládá uvedenou formu operací realizovat i v budoucím řešení konfliktů. Odpověď je poměrně jednoduchá. Vždy bude záležet na konkrétní situaci v prostoru konfliktu. Udržování míru, na rozdíl od vynucování míru, nepočítá se silovým řešením při prosazování úkolů mírových dohod či mandátu. Tomu odpovídá charakter sil k udržování míru, jejich výzbroj a používané mírové techniky. Udržování míru jednoznačně vychází z reality, kdy znepřátelené strany prokazují vysokou míru ochoty řešit konfliktní situaci za použití diplomatických metod a použití jakýchkoliv vynucovacích akcí by mělo za následek ztrátu důvěryhodnosti mírového procesu. Souběžně je však nutné mírový proces podpořit rozmístěním třetí, nezávislé strany, která oboustranným monitorováním realizace uzavřených dohod přispěje k zvýšení důvěryhodnosti mise a ochotě stran ke spolupráci. A právě k tomuto úkolu jsou určeny síly k udržování míru.

Následující úkoly, realizované silami k udržování míru, jsou úkoly vyprofilované dlouhodobými zkušenostmi. Nelze je však komplexně aplikovat na jednotlivé mise. Struktura úkolů bude vždy ovlivněna konkrétní situací v prostoru mise.

• Přechodná pomoc (podpora). Přechodná pomoc se vztahuje ke všem formám vojenské podpory, poskytované civilním autoritám a úřadům. Je určena k podpoře návratu ke stavu bez nepřátelství a udržení stabilních mírových podmínek. Vztahuje se k takovým činnostem jako jsou dohled (kontrola) nad odsunech sil, pomoc při volbách, reforma bezpečnostních sil, výstavba nebo podpora civilní infrastruktury a vybavení, obnova nebo vybudování a udržování právního stavu a pořádku.
• Pozorování, monitorování a dohled nad příměřím a zastavením palby. Obecně mohou být síly k udržování míru rozmístěny k dohledu každé akce, odsouhlasené znepřátelenými stranami. Jednou z nich může být i dohled nad dodržováním podmínek příměří a zastavení palby. Zabezpečení tohoto úkolu může zahrnovat následující činnosti.

- oddělení a demobilizace vojsk,
- výměna zajatců a mrtvých těl,
- zabezpečení styku mezi znepřátelenými stranami,
- zprostředkování jednání stran,
- vyšetřování stížností a protestů,
- zabezpečení přesunů uprchlíků,
- podpora akcí vojenské policie OSN.

• Zprostředkování (zákrok). Síly k udržování míru mohou být použity k prevenci konfliktu. Jedná se o jejich rozmístění v prostoru (prostorech) potenciálních konfliktů, jehož cílem je stabilizace situace a zabránění možné eskalace. Obecně bude takový úkol zahrnovat formy jako jsou vytvoření nárazníkové zóny nebo vybudování zóny separace. V případě, kdy některá ze stran (strany) nesouhlasí s takovou činností sil k udržování míru nebo k ní má výhrady, je možné v zájmu zachování míru použít nezbytnou sílu.
• Odminování. Miny a nevybuchlá munice jsou trvalou hrozbou pro osoby v období po ukončení konfliktu. Odminování je v podstatě odpovědností toho, kdo miny položil. Pro strany v konfliktu však minová pole zůstávají součástí jejich systémů překážek. Z těchto důvodů je jejich ochota k odminování poměrně nízká. To vše ve svých důsledcích vede k omezení svobody pohybu sil k udržování míru. Také ne vždy lze konkrétně označit vlastníka minového pole. V těchto a dalších zdůvodněných případech je možné využít ženistů sil k udržování míru pro označení, izolaci, odminování, likvidaci min a nevybuchlé munice. Problém odminování je velmi citlivou záležitostí z pohledu zajištění bezpečnosti vlastních sil k udržování míru a z hlediska dodržování nestrannosti přístupu. Ten se týká způsobu zacházení s informacemi, poskytnutými stranami v konfliktu prostřednictvím plánů minových polí.
• Právo a pořádek. Vojenské síly mohou také přispívat k udržování práva a pořádku. Hlavní odpovědnost však leží na civilních orgánech. Úkol může být plněn zejména v počátečním období po ukončení konfliktu. Završen bude zpravidla v momentu, kdy místní politické orgány a policejní síly budou schopny samostatně tento proces řídit a kontrolovat.
• Podpora volebního procesu. K úspěšnému završení procesu voleb je naprosto nezbytné navodit stav práva a pořádku. Mimo úkolu prezentace sil k udržování míru v prostoru mise, mohou plnit jednotky i úkoly vybudování a ochrany volebních místností, zabezpečovat ochranu transportu volebních boxů a volebních štábů.
• Demobilizace a odzbrojení. Uvedený úkol není možno organizovat dříve, než dojde k obnovení míru. Lze jen těžko předpokládat zahájení demobilizace a odzbrojení mimo zabezpečení této podmínky. Až tak daleko nebude sahat důvěra znepřátelených stran k mírovým silám. Úkol demobilizace a odzbrojení musí být řešen s rozvahou a ve smlouvě je nutné stanovit konkrétní termíny, postupy vedoucí k demobilizaci a uložení zbraní, včetně systému jejich evidence a zabezpečení.
• Kontrola a řízení procesu zastavení palby. Jedná se o prioritní úkol, následující po ukončení nepřátelství. Principiálně vychází z geografického vymezení linií a stanovení časového rámce pro jejich zaujetí stranami v konfliktu. Následujícím krokem je trvalé monitorování dodržování stanovených podmínek a okamžité řešení případů jejich porušování. Efektivní řízení procesu zastavení palby vyžaduje trvalý dohled prostřednictvím pozorovatelů, mírových sil a jejich prostředků a to jak na zemi, tak ze vzduchu, případně na moři.
• Odsun a soustředění vojenských sil znepřátelených stran. Následujícím úkolem po zastavení palby může být koordinovaný odsun znepřátelených stran do určených a odsouhlasených prostorů. Z bezpečnostních důvodů je nejvýhodnější řídit tento proces souběžně a koordinovaně po částech, v rámci celého prostoru operace. K dosažení úspěchu je nutné přijmout celou soustavu funkčních plánů, administrativních a logistických opatření.
• Odzbrojení znepřátelených stran. Úspěch realizace tohoto úkolu bude záviset na důvěře, kterou mají znepřátelené strany k demobilizačnímu procesu celkově. Kritickým bodem bude důvěra stran ve schopnost mírových sil zabezpečit a garantovat jejich bezpečnost. Odzbrojení by mělo probíhat fázovitě a oboustranně, provázené celou řadou akcí, upevňujících důvěru. Jednou z nich je i přesné vedení záznamů o zbraních a jejich bezpečné střežení.
• Ochrana humanitárních operací. V průběhu humanitárních operací mohou síly k udržování míru podporovat pomocné organizace, které se na zabezpečení humanitární pomoci podílejí. Podpora se obvykle bude týkat zabezpečení ochrany dodávek zásobování nebo ochrany humanitárních pracovníků.

Souběžně s pozemními silami mohou působit v operacích k udržování míru také vzdušné a námořní síly.

Použití vzdušných sil v operacích k udržování míru bude mít svá specifika a v každém případě bude rámec jejich použití omezenější v porovnání s operacemi k vynucování míru. Použití bojové síly vzdušných sil by mohlo v případě operací k udržování míru vyznít značně provokativně. Přesto i v operacích k udržování míru existuje řada možností efektivního využití vzdušných sil. Může se jednat o zabezpečení taktické dopravy pozemních sil, podporu pozemních sil vrtulníky apod. Významnou úlohu mohou sehrát vzdušné síly především prováděním fotografického a elektronického průzkumu s cílem monitorovat činnost opozičních sil. V případě eskalace situace bude přepravní kapacita vzdušných sil využita k zabezpečení odsunu pozemních sil.

Námořní síly mohou v rámci operací k udržování míru plnit široké spektrum úkolů. Prvořadým z nich bude prezentace přítomnosti námořních sil s cílem stabilizovat situaci, a tím předejít možné eskalaci konfliktu.

Dále mohou námořní síly plnit úkoly:

• zabezpečení kontroly prostoru;
• zabezpečení eskortní činnosti k ochraně rybolovu, vojenských a civilních transportů;
• zabezpečení úkolů odminování volného moře a přímořských oblastí.

Námořní síly mohou být využity také pro variantní podpůrné činnosti jako jsou námořní přeprava vojsk, evakuace vojsk, logistická a zdravotnická podpora apod.

Udržování míru je osvědčenou formou, pomocí níž OSN usilovala a usiluje o řešení krizových situací pomocí mírových iniciativ, tak jak je uvedeno v kapitole VI. Charty OSN. Udržování míru je využíváno především tam, kde existuje souhlas stran v konfliktu s přítomností kontingentu mírových sil a vynucovací akce by měly kontraproduktivní vliv na předpokládaný vývoj situace a postavení vojenských sil. Poměrně slabě vyzbrojené jednotky sil k udržování míru zde sehrávají roli především přítomností a svým nestranným přístupem plnění stanovených úkolů přispívají k navození ovzduší důvěry a spolupráce opozičních sil. Tím ovlivňují realizaci mírové smlouvy a zabezpečují bezkonfliktní vývoj situace v prostoru mise.

 

Operace k vynucování míru

Při vynucovacích operacích se využívají bojové metody a formy plnění úkolů, přesto se od války liší především tím, že dosažení vojenského vítězství není limitujícím cílem operace. Tím je dosažení míru, případně jeho obnova či naplnění podmínek stanovených mandátem. Použití síly nebo hrozba jejího použití jsou prostředky k naplnění těchto cílů. Současně slouží k podpoře souhlasu a spolupráce stran v konfliktu. Může dojít k situaci, kdy strany (strana) v konfliktu nerespektují plnění úkolů a demonstrace přítomnosti sil k vynucování míru není postačující. V takových případech musí být síly k vynucování míru schopny adekvátně reagovat v souladu s pravidly použití síly a dát jednoznačně najevo své odhodlání prosadit plnění úkolů. Z těchto důvodů musí být síly k vynucování míru adekvátně vyzbrojeny, vycvičeny a strukturovány.

Uvedené úkoly, plněné silami k udržování míru, jsou úkoly obecnými. V mnoha případech bude docházet k jejich prolínání, avšak jejich struktura bude vždy limitována konkrétní situací a podmínkami v prostoru mise:

• Obnova míru. Úkol je zaměřen k navedení nebo obnově stavu práva a pořádku. Může být zahájen násilným oddělením stran v konfliktu nebo za situace všeobecného chaosu, charakteristického roztříštěností stran a neprůhledností. Za takových okolností bude provedení operace k vynucování míru, zcela přirozené a nezbytné. Úspěšnost operace bude záviset především na eliminaci každého subjektu, který brání obnově míru a na ochraně nezúčastněného obyvatelstva.
• Ochrana humanitárních organizací. Humanitární operace jsou nedílnou součástí mírových operací v prostorech, kde dochází ke strádání civilního obyvatelstva. Často jsou realizovány v prostředí, které je charakteristické nepřehlednou situací, doprovázenou existencí frakčních skupin a separatistů, kteří snižují účinnost humanitární pomoci. Charakter sil k vynucování míru se za takového stavu ukazuje jako velmi efektivní. Mohou vytvořit stabilní a bezpečné prostředí pro činnost humanitárních organizací, součastně mohou zabezpečit ochranu konvojů, skladů a humanitárních pracovníků. K prosazení svobody pohybu potom mohou použít sílu ve větším měřítku.
• Ovládnutí konfliktu. Síly k vynucování míru mohou být určeny k zásahu v prostoru hrozícím bezprostředním konfliktem nebo k omezení rozpoutání nepřátelství či vynucenému zastavení nepřátelství. Cílem akcí je především zabránit dalším nepřátelským akcím, stabilizovat situaci a tím vytvořit podmínky k řešení situace mírovými prostředky. V případě nutnosti může být situace řešena i násilným oddělením znepřátelených stran.
• Násilné oddělení znepřátelených stran. Úkol, který bude vyžadovat značný stupeň použití sil. K jeho plnění přistoupí síly k vynucování míru pouze v případě, kdy selžou ostatní prostředky řešení. Cílem akcí nebude porážka znepřátelených stran, ale jejich silové oddělení a odzbrojení. Klíčovým principem bude dodržení nestrannosti. Velitelé sil k vynucování míru musí prokázat vysokou míru citlivosti a přizpůsobovat tempo akce opatřením znepřátelených stran. Znepřátelené strany by měly mít možnost volby k odpoutání a odsunu. Čím bude ochota stran v konfliktu nižší, tím bude operace razantnější a prudší. Diplomatické aktivity by měly probíhat souběžně s vojenskými akcemi a každé přestávky v operaci je nutno využít pro diplomatická jednání.
• Zřízení a dohled nad ochrannými prostory. Síly k vynucování míru mohou také plnit úkoly vybudování a ochrany oblastí (prostorů), ve kterých žijí komunity, vystavené útlaku nebo útokům. Současně budou podporovat a asistovat organizacím OSN, pracujícím v těchto prostorech ve prospěch komunit. Hlavní odpovědností sil k vynucování míru bude prevence proti útokům, směřujícím na osoby v ochranných prostorech a to včetně možného použití vojsk z prostorů mimo ochranná území.
• Záruka a omezení pohybu. Úkolem může být také garantování nebo omezení přesunů po souši, vzduchem, případně po moři. Úkol může být splněn pouze tehdy, pokud bude podložen vysokým objemem sil k vynucování míru. Příkladem může být prosazení bezletových zón nebo vytvoření bezpečnostních koridorů k zabezpečení volného pohybu uprchlíků, případně humanitární pomoci.
• Prosazení sankcí. Síly k vynucování míru se mohou podílet na prosazování sankcí. Ty se mohou týkat odepření zásob, diplomatických, ekonomických a dalších tradičních privilegií, svobody pohybu u osob žijících v uvedených prostorech sankcí apod.

V rámci sladěného úsilí k dosažení stanovených cílů mohou být mimo stěžejního pozemního komponentu v průběhu operací k vynucování míru použity rovněž námořní a vzdušné síly.

Vzdušné síly. Úloha vzdušných sil v operacích k vynucování míru bude ovlivněna různými faktory. Mimo vojenských, geografických a klimatických to budou především politické cíle operace k vynucování míru a přístup, uplatňovaný stranami v konfliktu. Operace k vynucování míru budou charakteristické málo průhlednou situací, doprovázenou častými nepokoji, ozbrojenými střety a podobně. Z tohoto důvodu bude velmi složité použít leteckých sil k eliminaci takovýchto činností.

Přesto je však nutné mít na zřeteli podstatnou výhodu použití vzdušných sil, kterou je dosažení vysokého stupně ničení s nízkou mírou ztrát.

Obecně mohou letecké síly v operacích k vynucování míru plnit úkoly:

- protivzdušnou ochranu,
- přímou leteckou podporu a izolaci prostoru,
- vzdušnou přepravu, pozorování a průzkumné úkoly, včasnou výstrahu a provádění psychologických operací,
- bojové podpůrné operace,
- logistickou podporu.

Stěžejní činností leteckých sil v operacích k vynucování míru bude zejména demonstrace síly a nepřetržitá podpora pozemních sil k vynucování míru.

Námořní síly. Námořní síly budou využity v průběhu operací k vynucování míru zejména k získání kontroly prostoru a svobody pohybu. Dále mohou být použity pro podporu takových činností, jako jsou námořní přeprava vojsk, palebná podpora, evakuace vojsk, logistická a zdravotnická pomoc. Významnou úlohu mohou námořní síly sehrát v případě prosazování sankcí formou blokády prostoru.

Vynucování míru je novou formou ovlivňování krizových situací. Obecně není termín vynucování míru obsažen v Chartě OSN. Pouze kapitola VII. Charty OSN upozorňuje na možnost vynucovacích akcí a jejich rozsah. Opravňuje OSN využít jakýchkoliv akcí “které mohou být nezbytné k obnově nebo udržení mezinárodního míru a bezpečnosti” – čl. 42). To umožňuje OSN použitím vynucování míru ovlivňovat krizové situace v zájmu zachování míru již v latentním období konfliktu (ovládnutí konfliktu) nebo v rozvinutém stadiu (obnova míru).

Nedílnou součástí operací k vynucování míru jsou vojenské síly. Analýza možných úkolů operací k vynucování míru ukazuje, že použití vynucování míru musí být podloženo značným rozsahem vojenských sil. Jejich kapacita a schopnost jsou nezbytné k plnění úkolů vynucováním. Kromě prezentace přítomnosti se s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládá jejich použití k vynucovacím úkolům.

 

Přechody mezi formami operací

V průběhu mírových operací může docházet k přechodu mezi používanými formami udržování míru a vynucování míru. Realizace přechodu bude poměrně složitá a vždy musí být provedena se souhlasem Rady bezpečnosti OSN.

Přechod z udržování míru na vynucování míru

Obecně platí, že lehce vyzbrojené síly k udržování míru nesmí být určeny k vynucovacím úkolům. V průběhu operací k udržování míru však může nastat celá řada případů, kdy síly k udržování míru nebudou schopny zabezpečit plnění stanovených úkolů. Takový stav může být ovlivněn objektivními nebo subjektivními příčinami. Mezi objektivní náleží zejména eskalace situace v prostoru činnosti, zapříčiněná stranami v konfliktu.

K subjektivním patří především ztráta důvěryhodnosti sil k udržování míru, způsobená nepřiměřeným použitím síly nebo porušováním pravidel nestrannosti. Tím může nastat situace, kdy ztratí síly k udržování míru schopnost situaci ovlivňovat. V takových případech je možno řešit situaci dvěmi základními způsoby. Odsunem sil k udržování míru nebo jejich rozvážným přechodem na charakter sil k vynucování míru. Poměrně složitějším způsobem realizace bude přechod sil k udržování míru na síly k vynucování míru. Síly mohou tento přechod efektivně provést v případě, kdy jejich příprava k tomuto úkolu byla provedena v období před nasazením. Přechod sám o sobě bude vyžadovat značnou reorganizaci a redislokaci jednotek. S největší pravděpodobností proces ovlivní i pozastavení humanitárních akcí.

Přechod z vynucování míru na udržování míru

Cílem každé operace k vynucování míru bude především obnovení mírového vývoje s předpokladem změny charakteru sil k vynucování míru na síly k udržování míru, pokud tento krok bude podložen vývojem situace. Proces změn bude ovlivněn nejen makrogeografickou, ale i místní situací v prostoru operace. Vždy se však bude jednat o postupný proces. Může dojít k situacím, kdy v některých prostorech jsou vytvořeny podmínky, za kterých lze uplatnit mírové metody a formy plnění úkolů. Souběžně však budou bojové metody a formy plnění úkolů používány tam, kde nejsou opatření smluv a dohod respektována.

Obecně bude změna charakteru sil k vynucování míru na charakter sil k udržování míru snadněji realizovatelný, než tomu bude v opačném případě.

 

Závěrem k použití vojenských sil v mírových operacích

Změna charakteru sil k udržování míru na charakter sil k vynucování míru bude podstatně složitější. Je to podmíněno řadou faktorů.

1. Stavem prostředí. Změna udržování míru – vynucování míru bude provázen nedůvěrou opozičních sil a obyvatelstva v mírové síly. Tento fakt nepříznivě ovlivní celkovou atmosféru v prostoru mise v neprospěch mírových jednotek. Proto lze očekávat, že přechod bude provázen celou řadou problémů. Přechod vynucování míru – udržování míru bude zpravidla realizován v případě pozitivních změn v prostou operaci. Charakter sil k udržování míru proto bude očekáván jako další krok k uvolňování ovzduší v krizovém prostoru.
2. Rychlostí přechodu. Přechod udržování míru – vynucování míru bude nutno realizovat pod tlakem času z důvodů bezpečnosti mírových jednotek a zabránění další eskalace konfliktu. Přechod vynucování míru – udržování míru bude zpravidla realizován postupně, oproštěn od časových stresů.
3. Organizačními změnami. Přechod udržování míru – vynucování míru bude vyžadovat značné organizační a redislokační změny, související s nutností zvýšit schopnosti a kapacitu vojenských sil. Jejich realizace bude značně složitější, než postupné snížení a odsun sil v případě přechodu vynucování míru – udržování míru.
4. Plněním úkolů. Adaptabilita sil k udržování míru na plnění úkolů pomocí mírových metod a forem může být ve svém důsledku negativním faktorem při nutnosti přejít na použití bojových metod a forem plnění úkolů. Také síly k vynucování míru se mohou potýkat s problémy při procesu přizpůsobení se mírovým metodám a formám plnění úkolů.

Změny, a to zejména z charakteru udržování míru na vynucování míru, budou vyžadovat značný stupeň operační způsobilosti a schopností (umění). Realizace přechodů bude proto řízena operačními stupni. Podřízení velitelé na taktických stupních se musí vystříhat jakýchkoli akcí, které by mohly ovlivnit splnění úkolů, a to i za předpokladu, že z taktického hlediska by posuzovali situaci správně. V procesu přechodu musí respektovat splnění nařízení operačního stupně, který celkový proces řídí. Jinak by mohla nastat situace, kdy svým jednáním negativně ovlivní schopnost operačního stupně úkoly přechodu řešit.

Pro použití vojenských sil v rámci mírových operací je charakteristické :

• Legislativní rámec mírových operací a použití vojenských sil při jejich realizaci je dán kapitolami VI., VII. a VIII. Charty OSN.
• Vojenské síly jsou nedílnou součástí mírových operací. Pouze vojenské síly jsou díky svému charakteru a schopnostem plnit specifické úkoly mírových operací. V tomto směru je nelze nikým a ničím nahradit. S určitou nadsázkou lze vyhodnotit, že mírové operace (až na výjimky) nelze bez použití vojenských sil realizovat. Výjimkami jsou pozorovatelské a částečně humanitární operace.
• Vojenské síly v mírových operacích jsou určeny k vytváření příznivých podmínek pro realizaci diplomatického úsilí a činnost ostatních součástí mírových operací. Cílovým stavem je dosažení stabilního prostředí pro mírový vývoj v konfliktních prostorech.
• Úkoly vojenských sil v mírových operacích jsou standardizovány. Jejich konkrétní skladba však bude vždy ovlivněna stavem a situací prostředí v prostoru operace.
• Stav a situace prostředí v prostoru mírové operace ovlivní také volbu formy působení vojenských sil v mírových operacích. Vojenské síly mohou být použity variantně k udržování míru nebo vynucování míru.
• Organizační struktura vojenských sil, jejich složení a výzbroj, budou ovlivněny stanovenými úkoly a zvolenou formou jejich působení. V závislosti na makrogeografické a operační situaci mohou v mírových operacích působit souběžně pozemní, letecké a námořní síly.
• Přechody. V návaznosti na celkový vývoj situace v prostorech mírových operací musí být vojenské síly trvale připraveny na možné změny stanovených úkolů a forem jejich realizace. Nelze vyloučit i souběžné plnění úkolů formami udržování a vynucování míru v operačním prostoru jedné mírové operace.

Faktorem, který zásadním způsobem ovlivní použití vojenských sil v rámci mírových operací bude konkrétní stav a situace prostředí v konfliktním prostoru. V závislosti na něm budou zvoleny formy působení vojenských sil a skladba jimi plněných úkolů. Ty následně ovlivní organizační strukturu, sílu a složení vojenských sil, včetně jejich přípravy na konkrétní misi.

* * *

Realizace mírových operací k podpoře procesu vývoje je realitou dnešní doby a nejpravděpodobnější činností ozbrojených sil i v následujícím období. Nikoliv však prioritní. Proto je nezbytné připravit ozbrojené síly na jejich podíl při realizaci a zabezpečení mírových operací. V úplném závěru neuškodí připomenout slova anglického gen. Roose, prvního velitele sil UNPROFOR na území Bosny a Hercegoviny, z doby, kdy jednotky působící na tomto území měly charakter udržování míru, ale situace vyžadovala plnění úkolů vynucování míru.

“Nemůžete vést válku z bíle natřených obrněných vozidel.”

Jejich význam je následující:

1. Výstižně charakterizují rozdíl mezi formami UDRŽOVÁNÍ MÍRU a VYNUCOVÁNÍ MÍRU.
2. Připomínají a varují, že mimo úkolů výstavby stojí před vojenskými silami stále prioritní úkol NIČENÍ.

(Zkráceno, upraveno – M. Kubeša / red.)

 

 

Seznam použité literatury:
Skrytá nebezpečí (Vnitrostátní konflikty - problém preventivní politiky). VR 1/98.
Měnící se bezpečnostní prostředí (Přehled problematiky, která ovlivňuje obranné plánování). VR 1/98.
Strategická stabilita v 21. století. VR 3/98.
OBSE: Bezpečnostní model příštího století. VR 3/98.
Terorismus a zbraně hromadného ničení. VR 4/98.
Modernizace vojenství. VR 4/98.
Čeká nás válka civilizací, nebo jaderná katastrofa? (Bezpečnostní hrozby příštího století). VR 4/98.
Změněné bezpečnostní priority pro 21. století (Bude Británie zvyšovat vojenský rozpočet?). VR 4/98.
Ing. Dušan Sabolčík, CSc., Ing. Adolf Turek: Mírové síly OSN. Pčt. 1399, VA Brno 1994.
Ing. Dušan Sabolčík, CSc.: Mírové operace OSN. Pčt. 1232, VA Brno 1996.
Peace Support Operations - Joint Military Doctrine. Printed by Swedish Armed Forces, Msk TOD, Stockholm 1997.
Peace Support Operations. Joint Warfare Publication 3-50 (Jwp 3-50) MOD CSE, United Kingdom.
Military Doctrine. Landmacht, Royal Netherlands Army, April 1996.
Military Concept for NATO Peace Support Operations (Military Decision). MC 327/1, NAMC, NATO HQ Brusseles 1997.
Staff Officers Military Course. AFCENT – NATO, 1997.