Podplukovník Ing. Jaroslav M a s n i č á k

Některé závěry z lokálních válek a ozbrojených konfliktů vedených v průběhu 80. a v první polovině 90.let

 Zpracování tohoto článku bylo motivováno snahou pokusit se vyvodit některé dílčí i obecné závěry, dosažené analýzou autora z více či méně dostupných zdrojů z průběhů nejrozsáhlejších ozbrojených konfliktů vedených ve výše uvedeném období. Těžiště článku spočívá v hodnocení a zevšeobecnění zejména těch zkušeností, které souvisejí s použitím jednotlivých druhů ozbrojených sil a druhů vojsk a zkušeností z použití některé bojové techniky a zbraňových systémů. K tomuto hodnocení je však nutno přistupovat s přihlédnutím k politickým, vojenským, geografickým a historickým aspektům dané doby. Materiál zobecňuje zkušenosti a poznatky z následujících devíti ozbrojených konfliktů:

 Dosavadní výzkumy ozbrojených konfliktů a lokálních válek nebyly v AČR centrálně řízeny, překrývají se, chybějí pevné metodické základy a probíhají do značné míry izolovaně. Největším nedostatkem výzkumu je značné omezování se na logické sumarizování a povrchní zobecňování, které vyúsťuje víceméně v pouhou informaci. Potvrzuje se i zkušenost, že vedle poměrně dokonalé analýzy vojenskopolitické stránky konfliktu jsou vojenskotechnické a vojenské stránky problému řešeny často jen pouhou chronologií získaných poznatků. V řadě případů totiž bývají opomíjeny podrobnější informace, například o:

analýze příčin vzniku ozbrojeného konfliktu a rychlosti vývoje krizové situace;

způsobu zahájení ozbrojeného konfliktu (s překvapením, bez překvapení, ...) a jeho vliv na průběh a výsledek konfliktu;

úspěšnosti v dosažení plánovaných cílů aktivnější stranou (útočníkem);

efektivnosti a zásadách použití zbraní (systémů);

strategickém a operačním plánování a rozvinování vojsk;

pracovních metodách velitelů a štábů aj.

Obecné závěry z přípravy, způsobů zahájení a vedení bojové činnosti

Lokální války a ozbrojené konflikty vedené v průběhu osmdesátých a v první polovině devadesátých let, nehledě na svá ohraničená měřítka, v souhrnu odrážejí některé současné názory na přípravu, způsob zahájení a vedení války.

Zkušenosti z těchto konfliktů potvrzují, že snahou válčících stran (především technologicky vyspělejší) mj. bylo:

1. Kladení všech druhů průzkumu na první místo v procesu plánování, přípravy a vedení ozbrojeného konfliktu.

2. V maximální možné míře zkracovat přípravu, případný přesun (přepravu) a rozvinování hlavního úderného uskupení intervenčních sil (viz tabulka - Způsob zahájení ozbrojených konfliktů).

 ZPŮSOB ZAHÁJENÍ OZBROJENÝCH KONFLIKTŮ (z hlediska rozvinutí a časové přípravy vojsk) 

3. Docílit maximálního překvapení při volbě místa a času pro zahájení bojové činnosti (viz tabulka - Vztah charakteru konfliktu z hlediska počtu účastníků a způsobu jeho zahájení).

 

VZTAH CHARAKTERU KONFLIKTU Z HLEDISKA POČTU ÚČASTNÍKŮ A ZPŮSOBU JEHO ZAHÁJENÍ

Poznámka: Započítány státy Izrael a Sýrie včetně PHO (Palestinského hnutí odporu).

4. Použít předem připravené a neočekávané způsoby bojové činnosti (především v noční době a za snížené viditelnosti, což se stalo pravidlem pro technologicky vyspělé armády) v rámci vysoce manévrové útočné činnosti (viz tabulka - Doba zahájení ozbrojeného konfliktu a převážně vedené bojové činnosti).

DOBA ZAHÁJENÍ OZBROJENÉHO KONFLIKTU A PŘEVÁŽNĚ VEDENÉ BČ

(denní doba - den/noc)

5. Jako tzv. "předvojů" využívat malé, vysoce autonomní skupiny a jednotky (ve výjimečných situacích i jednotlivce) z řad sil speciálního určení k vedení průzkumné, diverzní a nekonvenční činnosti a to řádově několik dnů až týdnů před bezprostředním zahájením klasické bojové činnosti vzdušnými, pozemními, popřípadě námořními silami (viz tabulka - Pořadí zasazení druhů ozbrojených sil a vojsk do konfliktů).

POŘADÍ ZASAZENÍ DRUHŮ OZBROJENÝCH SIL A VOJSK DO KONFLIKTŮ

(Čísla 1-4 vyjadřují pořadí zasazení jednotlivých druhů OS a vojsk. Dvě stejná čísla v jednom řádku vyjadřují současné zasazení).

 

Legenda:

SSU - síly speciálního určení (pozemní, námořní, vzdušné);
VVS/AS - vzdušné výsadkové síly/aeromobilní síly (v rámci pozemních sil);
TL - taktické letectvo;
PV - pozemní vojsko (mechanizované a tankové vojsko);
VN - vojenské námořnictvo včetně letectva a námořní pěchoty.

Aritmetickým průměrem lze dospět k závěru, že v případě výše uvedených ozbrojených konfliktů sehrály rozhodující úlohu tyto druhy ozbrojených sil a vojsk v následujícím pořadí:

 

6. Utajit skutečné záměry dosažení cílů bojové činnosti.

7. Klamat protivníka a již od prvních okamžiků zahájení války dezorganizovat řízení vojsk vyřazením míst velení, spojovacích uzlů a systémů navigace protivníka.

8. V průběhu ozbrojeného konfliktu v maximální míře využívat všechny druhy ozbrojených sil a vojsk.

9. Úsilí, použít moderní (soudobé) prostředky ničení v širokém měřítku, zejména vysoce přesné zbraně včetně prvků průzkumných a palebných komplexů. Použití takových prostředků umožňuje ničit jednotlivé stálé i nestálé prvky bojové sestavy ve značné hloubce, zvláště druhé sledy a zálohy v prostorech soustředění (vyčkávacích prostorech), na přesunu a při rozvinování.

10. V průběhu vedení bojové činnosti ve složitých klimatických a geografických podmínkách zabezpečení max. samostatnosti menších jednotek v síle rota až prapor. Při vedení bojové činnosti v hornatém terénu a při omezeném počtu komunikací bylo nezbytné začlenit přímo do bojových sestav malorozměrné, vysoce účinné a přenosné palebné prostředky (PTŘS, PVO a plamenomety). V těchto podmínkách také vzrostl význam použití vrtulníků, nejen jako prostředků přímé palebné podpory, ale i jako prostředku umožňujícího manévr jednotek (výsadky, aeromobilní činnost) a jejich plynulé zásobování.

Zkušenosti z použití taktického a vojskového letectva

Zkušenosti z použití taktického letectva v soudobých ozbrojených konfliktech poukazují na:

1. Zřejmý, značný nárůst významu vedení bojové činnosti ve vzdušném prostoru, v noci a za snížené viditelnosti. Úspěšné splnění úkolů ozbrojenými silami se v současné době dává do přímé souvislosti s výsledky boje o nadvládu ve vzduchu. Za základní úkol se přitom považuje zničení (umlčení) hlavních uskupení vojsk PVO s následným prováděním úderů proti ostatním (životně důležitým) cílům a objektům protivníka.

Podle zkušeností z vedení bojové činnosti se dosahovalo největší účinnosti při plnění tohoto úkolu tehdy, když bylo vojenské letectvo řízeno jednotným systémem řízení a velení s využitím prostředků automatizace a údajů z paluby letounů, z tzv. létajících středisek řízení a uvědomování.

2. Taktika boje proti pozemním cílům za letu v malých a přízemních výškách přešla v základní taktickou zásadu, která se uplatňovala jak při ničení pozemních cílů, tak při překonávání systémů PVO.

3. Úspěšné splnění bojových úkolů v podmínkách stále složitější vzdušné situace je možné pouze zvládnutím dostatečného množství předem nacvičených způsobů vedení bojové činnosti ve vzduchu.

4. Zkušenosti z použití letounů taktického letectva v soudobých ozbrojených konfliktech perspektivně poukazují na nutnost:

a) Postupného snížování sortimentu letounů při současném prodloužení fáze jejich výroby na 20 let a technické životnosti na 30-35 let;

b) Postupného přechodu taktického letectva k víceúčelovým letounům vyzbrojených podle charakteru plnění úkolu (tzn. vymazávání rozdílů mezi průzkumným, bitevním, stíhacím, stíhacím bombardovacím letounem a letounem pro vedení REB);

c) Používání nejmodernějších konstrukčních materiálů;

d) Zvyšování nároků na vysokou manévrovost a schopnost působit za všech povětrnostních podmínek ve dne i v noci;

e) Vybavení letounů integrovaným radiotechnickým systémem a účinnými prostředky REB;

f) Zvyšování únosnosti výzbroje s vysokou přesností zásahu a účinností v cíli;

g) Docílit vysoké pravděpodobnosti přežití při útoku na pozemní cíle;

h) Docílit malé náročnosti na obsluhu, údržbu a ošetřování v provozu (mnohonásobné použití v průběhu 24 hodin);

i) Automatizace běžných úkonů pilotáže (například řízení letounu hlasem);

j) Zvýšení možností přenosu informací mezi letouny ve skupině pomocí informací získaných od průzkumných družic a letounů řízení a uvědomování.

Uvedená kritéria z větší části již dnes splňují následující představitelé víceúčelových letounů kategorie F-22, F-117A, RAFALE, EUROFIGHTER 2000, Su-35 FLANKER PLUS, Su-37, Mig-35 a JAS 39 GRIPEN. Kategorii uvedených letounů mají i nadále doplňovat letouny typu, např. HAWK-100, HARRIER-GR.7, L-159, IL-102, Su-39.

 

Hromadné používání vrtulníků (např. dopravních v rámci vzdušně výsadkové nebo aeromobilní činnosti), jejich značná palebná a ničivá síla a rychlost útoku (např. činnost bitevních vrtulníků proti obrněným cílům) vytvořil problém účinného boje s těmito prostředky. Vzrostla tak úloha průzkumných prostředků včasného zjišťování a identifikace vzdušného protivníka.

Vrtulníky se postupně staly jádrem vojskového letectva a nezbytnou složkou pozemních sil. Na základě poznatků z ozbrojených konfliktů jsou dále vyvíjeny třemi směry:

víceúčelové vrtulníky s výzbrojí;

bitevní vrtulníky;

speciálně konstruované protitankové vrtulníky.

Vývoj vrtulníkových zbraňových systémů je zaměřen především na zvýšení kadence střelby, dostřelu a účinnosti v cíli, zkrácení doby letu rakety k cíli, vývoji nových generací PTŘS na základě principu "vystřel a zapomeň", nadzvukových raket a leteckých protivzdušných řízených střel. Vyvíjeny jsou také nové prostředky pro označování cílů s aktivními a pasivními čidly, které mají vysokou rozlišovací schopnost a velký dosah za libovolných meteorologických podmínek. Zabezpečují použití zbraňových systémů mimo dosah prostředků PVO.

Požadavky na perspektivní využití vrtulníků (ve verzích bitevní, protitankové a víceúčelové) splňují již v současné době především vrtulníky kategorie LYNX, RACH-66 COMANCHE, PAH-2 TIGER, Ka-50 BLACK SCHARK a Ka-52 ALLIGATOR.

 

Zkušenosti z použití prostředků protivzdušné obrany

Existence nových, vysoce účinných prostředků vzdušného napadení a snaha o co nejrozsáhlejší využívání vojenského letectva vedla ke zvýšení úlohy a významu PVO. Naproti tomu použití nových způsobů překonávání PVO a použití velmi přesných a automatizovaných prostředků ničení klade nové požadavky na organizaci PVO, psychologickou a odbornou přípravu příslušníků PVO.

Prioritní úloha mezi různými prostředky PVO je i nadále přisuzována protiletadlovým raketovým kompletům, které mají řadu důležitých předností (schopnost vyhledávat vzdušné cíle ve velkých vzdálenostech, možnost současně sledovat několik cílů, vysokou pravděpodobnost zničení cíle, automatizace procesu přípravy k odpálení potřebného počtu raket aj.).

Zdokonalování protiletadlových (PL) raketových kompletů ovlivnilo i rozvoj PL dělostřelectva. Podle zahraničních expertů zůstává i nadále protiletadlové dělostřelectvo ráže 20-40 mm dostatečně efektivním prostředkem boje proti letounům, bezpilotním prostředkům a vrtulníkům, které vedou činnost v malých a přízemních výškách. PL raketové komplety nemohou totiž plnit všechny úkoly PL dělostřelectva a při stejné efektivnosti jsou podstatně dražší. V průběhu ozbrojených konfliktů se prokázala i další přednost PL dělostřelectva, např. vysoká odolnost v podmínkách palebného působení, exploatační spolehlivost a odolnost proti rušení. Kromě toho si vojáci snadněji osvojovali jejich obsluhu a použití než obsluhy PL raketových kompletů.

Zkušenosti z vedení bojové činnosti ukazují, že pro úspěšný boj se silným letectvem protivníka je nutné vytvářet mobilní smíšená skupení prostředků PVO, slučujících bojové možnosti různých PL systémů (raketových a dělostřeleckých), schopná v krátkém čase měnit palebná postavení a mající odolný systém řízení v podmínkách rádiového rušení. Velký význam při tom má organizace spolehlivé součinnosti (při komplexním ničení letectva protivníka) s vlastním stíhacím letectvem.

Ukázalo se, že celkové možnosti prostředků PVO k ničení vzdušných cílů v malých a přízemních výškách neodpovídají současným požadavkům. Proto, zejména proti vrtulníkům, byly často používány prostředky letectva. Na základě těchto zkušeností se intenzivně rozpracovávají otázky vzdušného boje vrtulníků a vrtulníkových jednotek.

Při zvyšování účinnosti a odolnosti PVO prosazují zahraniční vojenští odborníci zvýšení mobilnosti prostředků PVO a jejich schopnost identifikovat vzdušné cíle. Doporučují vytvářet klamná a záložní postavení PVO a "staronové" způsoby vedení bojové činnosti (např. kočující baterie aj.).

Zkušenosti a vývoj PVO v ozbrojených konfliktech dokazují nutnost vytvořit jednotný, mobilní systém PVO, který je v nepřetržité bojové pohotovosti. Musí být pružný, přizpůsobitelný měnícím se podmínkám a situaci na bojišti.

 

Zkušenosti z použití tankové techniky

V tankových bojích se plně prokázala účinnost šípových podkaliberních střel z ochuzeného uranu (podkaliberní střely na bázi wolframu prokazovaly jen poloviční účinnost), které na vzdálenostech zahájení palby kolem 1500 metrů probíjely pancíře všech tanků. Jejich velká počáteční rychlost (1500 až 2000 m.s-1) umožňovala údajně zvýšit přesnost zásahu až 2,5 krát a probíjet pancíř i při úhlech nárazu kolem 20 až 15 .

Ve výše uvedených ozbrojených konfliktech se jednoznačně osvědčily tanky 3.poválečné generace, například M1A1 a M1A2 ABRAMS (USA), CHALLENGER (Velká Británie) a 2,5 generace T-72 (RF). Avšak i tyto tanky se potýkaly s nedostatky v podobě velké hmotnosti (mimo T-72), menší mobilnosti (CHALLENGER) a až překvapivě menší spolehlivostí při provozu v těžkých klimatických podmínkách (ABRAMS).

Současné změny názorů na význam a efektivnost různých druhů zbraňových systémů se po zkušenostech z ozbrojených konfliktů odrazily i v oblasti vývoje a výroby tankové techniky. Ve vojensky vyspělých zemích je hlavní pozornost věnována vývoji tanků 4.generace, např. FMBT (USA), KPz 2000 (SRN), CHALLENGER-3 (Velká Británie), LECLERC-3 (Francie), ARIETTE-2 (Itálie) aj.

Ze získaných zkušeností z použití tankové techniky je její perspektivní vývoj zaměřen na:

1. Snížení osádky tanku na 2-3 osoby;

2. Zvýšení palebné síly tanku (vybavení 140 mm kanonem s hladkým vývrtem, tzv. bikaliberní tankový kanon);

3. Vývoj elektromagnetických a elektrotermochemických tankových kanonů (za účelem zvýšení úsťové rychlosti střely na 4000-5000 m.s-1);

4. Zvýšení mobilnosti používáním vznětových nebo plynoturbinových motorů o výkonu 1100-1400 kW a schopnosti překonávat vodní překážky broděním z chodu;

5. Snížení bojové hmotnosti na 50 t (širší využívání kompozitních materiálů);

6. Zvýšení ochrany proti účinkům konvenčních PT zbraní, kumulativních PT zbraní (zejména s tandemovým uspořádáním), ZHN a střelám ničící tanky shora;

7. Vývoj ekonomičtějších, spolehlivějších a snadněji opravitelných agregátů, uzlů hnacího bloku a závěsů;

8. Zavádění automatizovaných systémů informací o situaci na bojišti, řízení palby a kontroly technického stavu;

9. Zavedení vysoce účinné PT munice, umožňující ničení obrněné techniky na vzdálenost 4 a více km.

Zkušenosti z použití dělostřelectva

Podle analýzy zahraničních vojenských odborníků, týkající se použití dělostřeleckých systémů ve vojenských konfliktech posledních let, nemělo dělostřelectvo větší problémy s přesností střelby, s mobilností nebo s rychlostí přípravy ke střelbě jako spíše s neuspokojivým dostřelem. Dostřel 24-30 km, podle druhu střeliva, je již hodnocen jako nedostačující. Jako optimální se v současných podmínkách jeví dostřel 40-50 km.

 

Některé další zkušenosti

Použití samočinných pušek (SaPu) malé ráže, například 5,56 mm se osvědčilo zvláště v bojích v členitém terénu. Z řady důvodů, zejména vzhledem k vysoké rychlosti a určité nestabilitě střely, se prokázala jejich podstatně větší účinnost (zraňující účinky) než u dosud běžné ráže automatických zbraní 7,62 a 9 mm, výhoda většího palebného průměru a v některých případech i výhoda menší hmotnosti.

Osvědčily se ochranné vesty, které přispěly ke snížení ztrát a k potlačení strachu vojáků před vidinou smrtelných zranění.

Jako nezbytnost pro efektivní vedení bojové činnosti v noci se jeví široké vybavení vojsk především prostředky pro pasivní noční vidění.

Všeobecně je konstatován rozhodující význam plného zvládnutí vojenské techniky. Je to podmiňující faktor její účinnosti a naopak.

V podmínkách používání automatizovaných systémů řízení vojsk a zbraňových systémů značně narůstá význam REB (radioelektronický boj). Používáním různých prostředků REB, jejichž dovedné a aktivní využívání pak zpravidla vede k zmaření velení a řízení vojskům protivníka a tím značně ovlivní průběh a výsledek ozbrojeného střetu.

V průběhu vedení ozbrojených konfliktů byla značná pozornost věnována otázkám velení a řízení. Ukázalo se, že dokonce použití už jen části ozbrojených sil protistojícími stranami vyvolalo nutnost ihned od zahájení války využívat v téměř plném rozsahu systém řízení a velení, připravený již v době míru. Určující význam při tom měl dostatečný počet připravených míst velení a spojovacích uzlů, jejich vybavení prostředky automatizace a úroveň připravenosti obsluh. K hlavním příčinám, které vedly ke ztrátě řízení a nakonec i k porážce patřily nejednotnost řízení, nerozhodnost při přijímání rozhodnutí, nedoceňování úlohy REB, narušování rádiové kázně, nízká vycvičenost obsluh, vysoká zranitelnost většiny míst velení a nekomplexní využívání prostředků spojení.

Zkušenosti z válečných konfliktů svědčí o tom, že političtí a vojenští představitelé zemí jako USA a Velká Británie, ale i dalších států, přisuzují významnou úlohu vojenskému námořnictvu a jeho použití jako nástroje k dosažení politických cílů a zabezpečení globální vojenské přítomnosti v krizové oblasti.

Potvrdila se taktéž teze, že pro vybojování nadvlády na moři má rozhodující význam vybojování a udržení nadvlády ve vzduchu. Pro boj s hladinovými plavidly jsou určeny především letouny vyzbrojené protilodními řízenými střelami a ponorky.

Ozbrojené konflikty sloužily také k ověřování zbraňových systémů. Velení ozbrojených sil USA, Velké Británie, Francie, RF, Izraele aj. zemí pečlivě vyhodnocují výsledky těchto válek, možnosti použití zbraňových systémů, jejich klady a nedostatky. Získané poznatky uplatňují v dalším výzkumu a vývoji a při rozhodování o jejich zavádění do výzbroje.

Poznatky z ozbrojených konfliktů ukazují, že armády rozvojových zemí, s obyvatelstvem méně technicky vyspělým, nedokáží využít všech možností a kvalit moderních zbraní, nemají zorganizovánu dokonalou údržbu složitých zbraňových systémů a vycvičenost obsluh zpravidla není na požadované výši.

Zkušenosti dále potvrzují nárůst úlohy morálního faktoru v současných válkách a úsilí válčicích stran o využití ideově psychologického působení na vojska a obyvatelstvo (vlastní i protivníka) k dosažení vojenskopolitických cílů (vedení tzv. psychologických operací).

Závěrem

Novým rysem lokálních válek a ozbrojených konfliktů, projevujícím se již od počátku 80.let je, že vznikají bez přímého podnětu zvenčí. Zatímco do poloviny 80.let hrozilo nebezpečí, že lokální válka jako součást konfrontace mezi Východem a Západem může přerůst do velkého nebo dokonce globálního střetnutí, tato možnost je nyní minimální. Celková vojenskopolitická a mezinárodní situace se dramaticky mění, vstupujeme do éry multipolárního světa, kdy lokální války mohou mít negativní přímé i nepřímé důsledky pro celý svět (jako celek) bez ohledu na to, kde nastanou a kde probíhají.

V ozbrojených konfliktech výše uvedeného období byly zasazeny síly a prostředky téměř všech druhů ozbrojených sil. Bojující strany použily různorodé prostředky ničení a řízení včetně nejmodernějších. Projevily se určité zvláštnosti v taktice a operačním umění odrážející všeobecné tendence vývoje vojenství, které jsou pro nás nepochybně zajímavé.

Závěry, které lze vyvodit z každého ozbrojeného konfliktu však nemohou být dogmaticky uplatňovány v jiném prostoru, například v prostoru střední Evropy. Je proto třeba je vždy posuzovat v určitých souvislostech a uplatňovat tvůrčí přístup k jejich aplikaci v našich podmínkách.

Podrobné zkoumání bojových zkušeností umožňuje odhalit obecné i dílčí zákonitosti rozvoje způsobů (trendů) vedení bojové činnosti, což je důležité pro hlubší pochopení podstaty současného vojenského umění i možných cest jeho dalšího rozvoje v nových podmínkách a na nové vědeckotechnické úrovni.

Literatura:

Masničák J.: Zkušenosti z některých lokálních válek a ozbrojených konfliktů vedených v průběhu 80. a v první polovině 90.let. Skripta, p.č.t. 40, VA Brno 1997.