Marná bitva

Nad Moravskou Chrastovou se ve větru třepetaly narychlo upevněné nacistické vlajky. Bylo 31. října 1938 krátce po sedmé hodině ráno. Napravo od cesty se rozštěkal lehký kulomet vz. 26. V pravidelných intervalech mu odpovídala tokáta několika desítek armádních pušek. Přestože ordneři zuřivě bránili perimetr tohoto ani ne dvoutisícového městysu, vojáci roty doprovodných zbraní 13. pluku Československé armády postupovali sice pomalu, ale nezadržitelně kupředu. Právě tady na přístupech k Moravské Chrastové umírali první vojáci druhé světové války. Nic na tom nemohla změnit ani skutečnost, že v této době druhá světová válka oficiálně ještě nezačala.

Před pětašedesáti lety bojovali naši vojáci o Moravskou Chrastovou

Proč ale v těchto sychravých dnech před 65 lety došlo k prudkému, několik hodin trvajícímu boji, který se podobně jako mnohé malé bitvy té doby nedostal do učebnic historie?
Byla to pro náš národ velice těžká doba. Od Mnichova uplynul měsíc, Sudety již byly dávno obsazeny německou brannou mocí. Přesto ani nově vytvořená hranice okleštěného Československa nepatřila k těm klidným. Mapy československých a německých delimitačních důstojníků se často lišily. Byla zde zjevná snaha posunout demarkační čáru o několik kilometrů do československého vnitrozemí. To samozřejmě vyvolávalo řadu drobných sporů a v některých případech i konfliktů. Jedním z nich bylo obsazení Moravské Chrastové a několika přilehlých obcí německými ordnery v noci z 30. na 31. října.
Na první pohled by se mohlo zdát, že neexistuje žádný důvod na připojení Moravské Chrastové k tehdejšímu Německu. V té době žilo v této obci 1312 obyvatel, z čehož bylo 811 Čechů a 501 Němců. Mnichovská dohoda hovořící o záboru obcí s více než polovinou německého obyvatelstva se tedy na ni zjevně nevztahovala. Přesto Němci žijící v Moravské Chrastové volali po připojení k říši. Ještě radikálnější byli Němci ze Svitav, Březové, Brněnce, Grandorfu a Německé Bělé. Tedy měst a obcí spadajících již do Sudet.
Původně počítali ordneři s podporou svitavské jednotky SS. Nakonec se ale rozhodli uskutečnit celou akci bez ní. Posíleni pouze o majora Fridricha Platzera a některé další příslušníky německého policejního praporu a jednotky SS dislokované v této oblasti. V neděli dopoledne 30. října proběhla ve svitavském hotelu Ungar poslední porada. V čele úderné skupiny o několika stech lidech byli Julius Hönig, Roland Bier a Franz Jahl.
Pohotovost pro všechny zúčastněné byla vyhlášena ještě téhož dne přesně o půlnoci. Plán byl jednoduchý - první skupina o sto dvaceti lidech vedená záložním poručíkem Bierem se přesune automobily do Březové. Odtud bude postupovat západně od silnice Svitavy - Letovice. Po dosažení jižní části Chrastové zaútočí na obec od západu. Druhá skupina vedená záložním poručíkem Jahlem sevře Chrastovou z východu. Třetí dvousetčlenná skupina pod vedením Waltra Egidy bude postupovat ve druhém sledu. Jejím úkolem bylo po sevření Chrastové z obou stran vniknout do obce a s pomocí místních nacistů ji vyčistit. Ordneři měli od svých soukmenovců z Chrastové k dispozici přesné informace o síle a dislokaci 11. a 12. roty Československé armády, o příslušnících finančních stráže, policie a jednotky SOS umístěné v této oblasti. Vše se zdálo být jednoduché. Dokonce i občerstvení po akci přímo v Chrastové bylo zajištěno.
Úspěšnému provedení útoku napomohla i skutečnost, že se ten večer konala v Lidovém domě v Chrastové zábava. Na té se poměrně dlouho do noci zdrželi i někteří vojáci, kteří neměli zrovna službu. Jen co se lidé rozešli do svých domovů a v sále zhasla světla, zastavila před Lidovým domem auta s ordnery. Bylo čtvrt na tři v noci. Dozorce finanční stráže Dočekal držící hlídku před restaurací nestačil ani strhnout z ramene pušku. Uvnitř v budově bylo ubytováno dalších dvacet příslušníků finanční stráže. Také je čekal stejný osud jako Dočekala. Někteří z nich byli zaskočeni ještě ve spánku. Dveře do sálu, kde byli ubytováni, totiž otevřel Němcům hostinský Karel Walter. Ordneři zde získali nejen vojenské pušky, střelivo, ale i lehký kulomet. Podobně se vedlo i dalším osamělým hlídkám a dokonce i vojákům 11. roty 13. pluku ubytovaným v hostinci Jana Janků přímo v obci. Nejlepší výzbroje se zmocnili Němci na strážnici a ubikacích 12. roty v Kupsově hostinci v sousední Chrastové Lhotě. Kromě pušek a pistolí to byly také čtyři těžké kulomety s již napásovaným střelivem. Postup a obsazování ubikací usnadňovalo Němcům to, že vojákům vyhrožovali zastřelením rukojmích.
Ordneři začali organizovat odvoz zajatců za demarkační čáru do Březové a budování palebných a opěrných postavení. Byli přesvědčeni, že v tomto okamžiku mají Chrastovou již pevně ve svých rukou. Vítězství oslavují ve mlýně Vincenze Schwaaba v Chrastové Lhotě, nechají se hostit místním německým obyvatelstvem i na dalších místech. V této chvíli byla jedinou ozbrojenou československou jednotkou v této oblasti četa 11. roty v Rozhraní. Její vojáci však s ohledem na mnohonásobnou přesilu Němců nebyli schopni protiútoku.
Někdy po třetí hodině ranní byl o celé události informován na svém velitelství v Boskovicích velitel 13. pluku plukovník Karel Čejka. Situace, kterou musel řešit, nebyla rozhodně jednoduchá. Pochopil, že musí co nejrychleji přispěchat zbytku svých vojáků na pomoc a vytlačit ordnery za demarkační čáru. Problém byl ale v tom, jakými silami a prostředky tak učinit. Jednotlivé roty pluku byly rozmístěny po celém svěřeném demarkačním úseku. Jejich stažení by si vyžádalo mnoho hodin. Navíc nově vytvořená státní hranice nemohla zůstat nechráněná - podobný útok jako v Chrastové se mohl kdykoliv opakovat na kterémkoliv jiném místě. K dispozici byla pouze rota doprovodných zbraní. Vojákům této jednotky byl také okamžitě vyhlášen poplach. Nejde o žádné cvičení, čeká je skutečný boj. Každý si má nabrat nábojů, co unese. Nezbývalo totiž nic jiného, než co nejrychleji řešit celou situaci, a to i s omezenými prostředky. Podle předběžných hlášení bylo zřejmé, že ordnerů je minimálně pět set a s Němci z Chrastové ještě více. Jejich výzbroj pocházející z velké části z německých armádních skladů posílily navíc ukořistěné zbraně. Bylo jasné, že pokud se za světla zakopají, nedostane je z jejich pozic na přístupech k Chrastové ani celý pluk.
Po páté hodině ranní vyráží kolona autobusů a nákladních automobilů z Boskovic přes Letovice na Moravskou Chrastovou.
Vyjednávání s ordnery k ničemu nevede. Společně s vojáky roty doprovodných zbraní vyráží do útoku jedna četa 11. roty, která se udržela v Rozhraní a četnický pohotovostní oddíl. Tvoří ho převážně zkušení délesloužící, kteří teprve před nedávnem odešli z armády. Ten také po křídle nejrychleji postupuje kupředu. K prudkým bojům dochází u Schwaabova mlýnu a u Roučkovy továrny v Rozhraní. Na obou stranách jsou první ranění a dokonce i mrtví. Z charakteru zranění našich vojáků je zřejmé, že ordneři používají zakázané střely dum-dum. Během necelé hodiny je Rozhraní opět v rukou našich vojáků. Kolem deváté hodiny obsazují Moravskou Chrastovou a Chrastovou Lhotu. Trvá však prakticky celé dopoledne, než se jim podaří obce vyčistit a zlikvidovat poslední ohnisko odporu u evangelického kostela.
Konečně byl v celé oblasti obnoven klid. Mohlo se tedy začít počítat. Nacisté odvlekli za demarkační čáru 9 příslušníků družstva Stráže obrany státu, 11 zaměstnanců celního úřadu a oddělení finanční stráže, 5 četníků, 32 vojáků a poddůstojníků a 1 důstojníka. Kromě 7 zraněných československých vojáků další 4 zaplatili boje svými životy. Smutnou ironií osudu je, že o necelý měsíc později byla Moravská Chrastová zařazena do tzv. šestého a sedmého pásma záboru. Jednalo se o území, na kterém žilo 45 tisíc Čechů a pouze 6 tisíc Němců. 24. listopadu ji bez boje obsadila německá vojska.

Vladimír MAREK
Foto: archiv

<<